Křest Duchem svatým aneb Jeho zázračné působení jako v prvním století?

Věci a působení Ducha svatého patří k nejsložitějším tématům biblické zvěsti a lze je tím pádem snadno špatně vyložit. Ve 20. století se v křesťanství rozmohlo něco, co předchozích 18 století v křesťanství nebylo. Lidé začli věřit a učit, že Duch svatý je nejenom dán člověku při jeho obrácení a přebývá v něm, přimlouvá se za něj, apod., ale také že má působit stejně zázračně, jako tomu bylo v době apoštolské - že má křísit z mrtvých, přímo dotyčnému dávat nová zjevení apod, jako se to dělo u apoštolů a těch, na které vložili ruce. Bohužel těmto tzv. charismatikům nebo letničním křesťanům uniká, že tehdy Bůh dával tato znamení na potvrzení tehdy vznikajícího křesťanství a zjevovaného Novozákonního Božího slova (Marek 16:20, Židům 2:3,4). Přesto dnes můžete vidět, že někteří zase říkají, že uzdravují, prorokují, vyhánějí démony apod. Podle mého názoru je ale kvalita těchto zázračných znamení nesrovnatelná s tím, o čem svědčí pisatelé NZ.

Bohužel je také tento novodobý projev křesťanství úzce spjat s osobním prožitkem a zkušeností dotyčného, který věří, že mu Bůh udělil zázračný dar, a tím nabývá pocitu, že tak je to správné a Bůh je s ním. Pak se přestává tolik zabývat autoritou Božího slova, protože to má přece od Boha přímo. Je pak těžké, ne-li nemožné, takového člověka přesvědčit, že v Písmu ten stejný Duch svatý zvěstuje něco jiného, než co zažívají.

O to větší radost mám, že můj švagr Radim Bohdálek je jedním z těch, kdo dali přednost Božímu slovu, milovali pravdu nadevše, což všichni potřebujeme, abychom byli v každé době připraveni učinit potřebné korekce svého jednání a smýšlení. Dovolte mi uvést text jeho současného výkladu biblického učení o křtu Duchem svatým. Tak je označováno první sestoupení Ducha svatého na věřící Židy ve Skutcích 2 a na věřící pohany ve Skutcích 10, u letničních však bývá vnímáno jako druhá zkušenost křesťana. Kéž tato studie poslouží dalším třeba právě letničním křesťanům s otevřeným srdcem.

 

Křest Duchem svatým

 

--- studie na verš 1K 12,13:

Všichni jsme totiž byli v jednom Duchu pokřtěni do jednoho těla – ať už Židé nebo Řekové,

otroci nebo svobodní – a všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. ---

 

V této studii se pokusím prokázat, že klasické letniční učení o „křtu Duchem svatým“ či „křtu v Duchu“ jako o druhé zkušenosti po znovuzrození, není ve skutečnosti založeno na Písmu svatém. Jako bývalý letniční/charismatik jsem několik let tohle učení o druhé zkušenosti či druhé milosti či druhém požehnání zastával a věřil jsem, že je plně v souladu s Biblí. Mezi letničními a charismatiky jsou rozšířeny především tyto dva pohledy na „křest Duchem svatým“:

1. Křest Duchem svatým je zde popisován jako druhá zkušenost u věřícího, tedy znovuzrozeného křesťana. Je to zkušenost, která následuje časově po obrácení, např. několik týdnů, měsíců a nebo i roků. Není podmínkou spásy, ale může být chápána jako zmocnění k efektivní službě pro Pána. Je to něco jako druhý gól do branky nepřítele v takovém zápase, kde již první gól (znovuzrození) znamená vítězství. Tedy křest Duchem svatým je možný u věřícího, ale nikoliv nutný. Věří se, že člověk obdržel Ducha při znovuzrození, a je tedy součást Církve, ale při pozdějším křtu může obdržet něco navíc (víc Ducha, větší působení Ducha či zmocnění Duchem). Jako vnější projev křtu, důkaz křtu Duchem svatým je obdržení daru mluvení jazyků – dle letničních, a nebo i jiných projevů – dle charismatiků (prorokování, uzdravení, padání vzad, svíjení se, třepání se, nekontrolovatelný smích apod).

2. Druhý pohled je podobný prvnímu s tím rozdílem, že věřící po svém znovuzrození nemá Ducha svatého a teprve později při křtu Ducha obdrží. Domnívám se, že se jedná o učení, které letniční a charismatici již ve větší míře opustili. Podle tohoto učení věřící bez Ducha svatého jsou jen křesťané, náboženští lidé, kteří jen věří v Ježíše a nemají žádnou moc ke službě Pánu. Uvedené učení je ovšem v rozporu s Ř 8,9; Ga 3,2 a nebo s Ef 1,13.

Uvedl jsem pouze stručný popis. Výše uvedené učení je založeno na čtyřech místech knihy Skutků: na událostech v Jeruzalémě (Sk 2,1-4), v Samaří (Sk 8,14-17), v Cesarei u Kornélia (Sk 10,44-45; 11,15-17) a v Efezu (19,5-6). U letničních a charismatiků je rozšířené, že se za tento křest Duchem modlí, prosí o něj, žádají ho, očekávají ho, vyžadují ho, nárokují ho, touží po něm, řeší co proto musejí udělat, jak se k němu dopracovat, postí se za něj, zkoušejí různé zaručené návody a mnohdy jsou i nešťastní, že křest nepřichází a tak doufají, napodobují a možná i tiše závidí druhým a pak se i cítí jako druhořadí věřící. Snad i někteří pochybují o svém spasení, o své skutečné víře v Krista! Také se např. pořádají shromáždění, kde jsou věřící hromadně vybízeni k modlitbám „za křest Duchem“, mají „přivolávat Ducha“, mají se Duchu cele vydat apod. Tímto může docházet k hysterickým projevům, k davovému vydráždění a psychóze. Tohle je především přirozené pro charismatiky a nikoliv pro klasické letniční!

Dovolte, abych se dále již pokusil o správný biblický pohled na tohle nikoliv jednoduché téma a uvedl správný výklad uvedených míst v knize Skutků. Je třeba si uvědomit, že učení o individuální zkušenosti je založeno pouze na knize Skutků a nikoliv na následujících epištolách coby listech které byly a stále jsou určeny především pro budování Církve! Na uvedené události ze Skutků je tedy třeba nahlížet především z hlediska historického, na něco zvláštního, neopakovatelného a zcela jedinečného v apoštolské době a nikoliv jako na něco normativního či teologického, co je určeno pro Církev v poapoštolské době. O tom ale později. Nyní tedy o zaslíbení tohoto křtu Duchem svatým či křtu v Ducha.

O tomto křtu nejprve mluvil Jan Křtitel (Mt 3,11; Mk 1,8; Lk 3,16; J 1,33). Pán Ježíš pak ve svých proslovech k učedníkům mluvil o Utěšiteli, kterého pošle Otec v Jeho jménu (J 14,16-17.26; 15,26; 17,7.13-14). Pán mluvil o Duchu svatém jako o Otcově daru (J 14,16). Do této doby Duch přebýval u učedníků (u vás), ale až později bude v učednících (ve vás) (J 14,17). Bude poslán Otcem (J 14,26) i Synem (J 16,7). Toto Otcovo zaslíbení, seslání Ducha svatého, měli učedníci očekávat v Jeruzalémě (Sk 1,4-5.8). Pán Ježíš těsně před svým nanebevstoupením k tomu dodal: „Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni v Duchu svatém po nemnohých dnech (Sk 1,5). Z těchto výroků vidíme, že všechny tři Osoby Boží byly činné o Letnicích na základě milostivého a svrchovaného rozhodnutí. Jakýkoliv lidský prvek byl v tom úplně vyloučen! Výrok Páně (Sk 1,4-5) sestával z dvou příkazů. Apoštolé neměli odejít z Jeruzaléma, ale měli čekat na vyplnění Otcova slibu. To bylo vše, Pán jim nepřikázal, aby se modlili za vyplnění slibu. Nebylo jim uloženo vytvořit jakékoli duchovní předpoklady, aby zajistili či uskutečnili „křest v Duchu“!

Duch svatý byl seslán o Letnicích v Jeruzalémě, tato událost byla jedinečná a neopakovatelná. Po obdržení Ducha svatého začali učedníci mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. Bylo to viditelné znamení pro ostatní Židy z různých národů, z Diaspory, kteří užasli, že slyší svůj vlastní jazyk, ve kterém učedníci zvěstovali veliké Boží věci (Sk 2,4.6.8.11). Toto pokřtění (ponoření) v Duchu bylo zrozením Kristova Těla, Církve jako organického celku. Apoštol Pavel se odvolává na tuto událost v 1K 12,13, kde říká, že „skrze jednoho Ducha jsme my všichni byli pokřtěni v jedno Tělo“. Bible tedy jasně učí, že seslání Ducha svatého, zrození Církve i křest v Duchu svatém představují jednu událost, která se stala o Letnicích v Jeruzalémě a která je neopakovatelná. Apoštol Pavel zde spatřoval kolektivní křest všech křesťanů všech časů v jedno Tělo. Tedy mohu prohlásit, že od Letnic nadále každý, kdo uvěří v Krista jako Spasitele, současně se spasením přijímá Ducha svatého a tím získává osobní podíl na kolektivním křtu v Duchu o Letnicích v Jeruzalémě.

Od doby Letnic je Duch svatý stále s námi věřícími; trvale přebývá v každém znovuzrozeném jedinci, v místním sboru, v Církvi která je jeho Tělo a také ve světě, za účelem jeho obvinění a usvědčení. O podrobnější činnosti Ducha svatého se zde nebudu dále rozepisovat. Duch svatý byl tedy s věřícími již od doby Letnic. Je dobré zde zmínit, že prvotní Církev se sestávala pouze z obrácených Židů a nikoliv pohanů a dále je důležité uvést přítomnost apoštolů jako duchovních autorit v Církvi. Tyto dvě skutečnosti jsou velmi důležité pro pochopení pozdějších událostí v knize Skutků. Tyto konkrétní místa (tedy Samaří, Cesarea a Efez) která budou vysvětlena podrobněji, se udála v přechodném období, od čistě ,,židovské" Církve v Jeruzalémě k Církvi sestávající z obrácených Židů a pohanů. Není tajemstvím, že Židé měli od Samařanů a pohanů značný odstup či dokonce k nim cítili odpor. Tato duchovní a mravní přehrada byla vytvořena Mojžíšovým zákonem, který Izraelité obdrželi na Sinaji a dalšími událostmi v dějinách Izraele. Po událostech především v Samaří a v Cesarei při kterých byli přítomni apoštolé a došlo zde k sestoupení Ducha svatého a viditelným projevům jako důkazům, že byli Bohem přijati, tak tyto předsudky byly překonány. Tyto události sestoupení a přijetí Ducha svatého byly ovšem něčím zvláštním a neopakovatelným v apoštolské době a ne něčím normativním a vzorovým pro Církev v poapoštolské době až dodnes. A to především proto, že u nich vždy asistovali apoštolé: v Samaří byl Petr s Janem, v Cesarei Petr a v Efezu pak Pavel. Jak tedy rozumět těmto třem událostem na třech různých místech a v různé době?

Apoštolé byli vysláni ke všem národům (Mt 28,19), měli hlásat evangelium všemu stvoření po celém světě (Mk 16,15), počínaje Jeruzalémem (Lk 24,47). Měli být svědky „v Jeruzalémě, v Judsku, i v Samaří, a až do posledních končin země“ (Sk 1,8). Z knihy Skutků je však zřejmé, že se apoštolé jaksi „zdrželi“ v Jeruzalémě. Teprve následkem pronásledování se jeruzalémská církev, kromě apoštolů, rozprchla a Slovo se začalo šířit (Sk 8,4). I přesto však bylo Slovo zprvu hlásáno pouze Židům (Sk 11,19)! Pro Židy bylo totiž dost těžké přijmout, že Boží Slovo je určeno bez rozdílu i pro nečisté pohany. Sám Pán Ježíš přece řekl, že byl poslán pouze „k zahynulým ovcím z domu Izraelského“ (Mt 15,24). Dokonce řekl, že není slušné vzít chleba dětem a hodit jej psům (Mt 15,26). Jelikož však Židé jako celek Mesiáše zavrhli a evangelium odmítli, otevřela se doširoka Milost i pro pohany. Bůh se rozhodl tuto skutečnost mimořádně a nadpřirozeně potvrdit, aby to bylo nezpochybnitelné, proto uvěření Samařanů a pohanů muselo být potvrzeno viditelným znamením!

Jedním z nich, kteří se rozprchli, byl Filip, který vešel do Samaří a hlásal Krista (Sk 8,5). Jak je známo, Samařané byli takoví míšenci mezi Židy a pohany. Vlastně to byli pozůstalí Židé po asyrském zajetí, kteří se smísili s nově příchozím obyvatelstvem. Židé je neuznávali. Přesto jejich pozice byla trochu odlišná od pohanských národů, protože Samařané uznávali Tóru.

Mnozí Samařané uvěřili v Ježíše Krista a nechali se pokřtít ve vodě (Sk 8,12). Budou však uznáni věřícími Židy za plnoprávné údy Těla Kristova, a nebo se na ně budou Židé dále dívat pohrdavě s určitou nadřazeností? Jaké budou mít postavení v Církvi? Bůh však o tomto dobře věděl  a vyřešil tento problém podivuhodným způsobem. Když se apoštolé dozvěděli o tom, že Samaří přijalo Slovo Boží, vyslali tam Petra a Jana (Sk 8,14). Už jen z tohoto je vidět, že to pro Židy věřící v Krista bylo něco téměř nečekaného. Bůh to způsobil tak, že k sestoupení Ducha svatého na Samařany došlo teprve za přítomnosti apoštolů a jejich prostřednictvím (skrze vkládání rukou, viz Sk 8,17). Je možné, že tato událost byla rovněž doprovázena nadpřirozenými projevy podobně jako v Cesarei a v Efezu. Tím, že byli přítomni apoštolé Jan a Petr, byla skutečnost, že dar Ducha svatého je udělen i Samařanům, potvrzena a stala se nezpochybnitelnou. Tímto bylo všem jasné, že údy Církve, ať pocházejí z kterékoliv rasy, národnosti nebo společenské vrstvy, mají rovnoprávné postavení.

Tato naprosto jedinečná událost nepředstavovala to samé sestoupení Ducha svatého z nebes o Letnicích, ale Duch svatý byl udělen skrze ruce apoštolů. Mohl bych říct, že o Letnicích byl Duch seslán vertikálně a (nejen) v Samaří pak horizontálně. Tato situace byla jedinečná v tom, že Bůh jasně ukázal Židům, že spasení je i pro Samařany a tato skutečnost byla prokázána obdržením Ducha skrze ruce apoštolů a také aby Židé již nepovažovali Samařany za méněcenné. Bůh také díky přítomnosti apoštolů ukázal Samařanům, že jsou skutečně spolu s Židy v jednom Těle Kristově a na druhou stranu, že apoštolé představují duchovní autoritu danou Bohem (tedy že Samařané přistupují k víře, která vzešla od Židů a ne naopak a nebo, že Samařané budou mít něco extra pro sebe). Dále je zde ukázáno, že Filip neměl tu moc, aby skrze jeho ruce Samařané přijali Ducha svatého. Je to výjimečná situace také tím, že tito již spasení Samařané neměli Ducha svatého(!) což je pro pozdější dobu Církve neslučitelné s Ř 8,9; Ga 3,2 a nebo s Ef 1,13. Není to tedy oprávněné místo ve Skutcích pro letniční učení o křtu Duchem svatým jako o druhé zkušenosti! Letniční by totiž museli prohlásit, že tito Samařané měli Ducha svatého ihned po uvěření, ale neprožili zatím druhou zkušenost jako individuální křest Duchem svatým.

K něčemu podobnému došlo později v Cesarei, v Kornéliově domě. Kornélius byl zbožný římský voják, setník. Z židovského hlediska to byl ovšem jen pohan. Vztah Židů k pohanům byl ještě horší než k Samařanům. Pohané totiž, na rozdíl od Samařanů, jež se mohli odvolávat na své židovské předky a na Tóru, neměli s Bohem žádnou smlouvu ani od Něj neobdrželi žádná zaslíbení. Naopak některé pohanské národy byly ve SZ pro svou nenapravitelnou bezbožnost a modlářství Bohem dokonce určeny k vyhlazení. Bůh, aby v Petrovi zbořil předsudky a hradby vůči pohanům, dal nejprve Petrovi zvláštní vidění ohledně nečistých živočichů spuštěných v plachtě, ve kterých Petr rozpoznal pohanské národy (Sk 10,9-16.28). Tohle vidění dal Bůh Petrovi (pro jistotu) celkem třikrát. Bůh Petra na tohle setkání s Kornéliem tedy řádně připravil. Petr v tomto ohledu obdržel zjevení, a proto později směle vyhlásil, že „Bůh nikomu nestraní. Ale v každém národu, kdo se ho bojí a činí spravedlnost, je mu příjemný“. (Sk 10,34-35) Pro věřící Židy byla tato skutečnost jen těžko stravitelná, však později Petr musel své konání obhajovat v Jeruzalémě před Židy (Sk 11,2-3).

Ke konci Petrova kázání sestoupil Duch svatý na přítomné uvěřivší pohany, což pro přítomné věřící Židy (ne však pro Petra) bylo velmi překvapující: „...užasli, že dar Ducha svatého je vylit i na pohany. Slyšeli je totiž, jak mluví jazyky a velebí Boha“. (Sk 10,45-46) I v tomto případě projev mluvení jazyky znamenal pro Židy potvrzení, že Bůh přijal pohany do Církve. Po téhle zkušenosti, po uvěření v Krista Ježíše a po přijetí Ducha svatého byli pohané na Petrův příkaz pokřtěni ve vodě. Z kontextu Skutků je zřejmé, že „vylití daru Ducha svatého“ (Sk 10,45; 11,17), „přijetí Ducha svatého“ (Sk 10,47; 15,8), „sestoupení Ducha svatého“ (Sk 10,44; 11,15) je v podstatě to samé. Uvedený dar Ducha svatého je totožný s Duchem svatým samotným. Duch svatý představuje tedy ten dar, podobně jako u Letnic (Sk 2,38). Tímto darem není myšleno obdržení duchovního daru (charismatu) jazyků dle 1K 12,10. Mluvení jazyky v obou případech znamenalo znamení, vnější projev či důkaz obdržení Ducha svatého.

Zde u Kornélia nedošlo ke vkládání rukou; uvěření v Ježíše Krista a přijetí Ducha svatého proběhlo při jednom, na rozdíl od Samaří. Sestoupení Ducha svatého na pohany nám připomíná sestoupení Ducha na Židy o Letnicích, ovšem s tím, že se logicky nejednalo o vertikální sestoupení z nebe, ale spíše o plošné, ve smyslu horizontálního. Tímto sestoupením nemohla vzniknout druhá Církev vedle Církve stávající. O Letnicích sestoupil Duch svatý na Židy, ovšem u Kornélia sestoupil Duch svatý na pohany v přítomnosti Židů. Bylo to znamení pro Židy, že pohané se stali součástí těla Kristova, tedy Církve. Tato událost byla jistě důležitější pro věřící Židy než událost v Samaří. Podíváme-li se do Skutků, je této události věnováno více místa než události ze Samaří. Jsme informováni, že seslání Ducha svatého bylo podobné či spíše téměř stejné jako o Letnicích. Jednak dar Ducha svatého byl vylit i na pohany, což se projevilo podobně jako o Letnicích mluvení v jazycích (Sk 10,45-46), Duch svatý sestoupil na ně (pohany) právě tak, jako na nás (Židy) na počátku (Sk 11,15), Bůh jim (pohanům) dal stejný dar jako nám (Židům), když uvěřili v Pána Ježíše Krista (Sk 11,17) a podobně Bůh jim (pohanům) dal Ducha svatého tak jako nám (Židům) (Sk 15,8).

Za pozornost stojí zmínit verš Sk 11,16: „Tehdy jsem si vzpomněl (Petr po sestoupení Ducha svatého na pohany) na Pánovo Slovo, jak říkal: 'Jan zajisté křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým'“. Petr si tedy vzpomněl na slova která Pán vyřkl ve Sk 1,5 těsně před svým nanebevstoupením a událost u Kornélia si dal do souvislosti s událostí o Letnicích (sestoupení Ducha svatého jako daru a následné jazyky). To hlavní, co si však Petr v tu chvíli uvědomil bylo přece to, že tentýž Duch svatý, který sestoupil o Letnicích na ně – na Židy, nyní sestoupil i na pohany a že projevy tohoto Ducha u pohanů byly právě tak nadpřirozené jako projevy téhož Ducha u Židů! Připomínka křtu v Duchu je v této souvislosti jistě na místě, protože tento křest se týká nejen Židů, ale také pohanů. Nebyl to tedy „druhý křest“ určený pro pohany. Křest Duchem svatým byl pouze jednou o Letnicích, byl zaslíben Pánem který řekl, že TO přijde „...po těchto nemnoha dnech“ (Sk 1,5). Dále stojí za pozornost Petrova slova „tehdy jsem si vzpomněl...“. Od Letnic uběhlo již několik let a Petr si u Kornélia na tu událost vzpomněl. Lze tedy předpokládat, že mezi Letnicemi a událostí u Kornélia k žádné takové (snad s výjimkou Samaří) události při které byl viditelný projev Ducha svatého nedošlo! To je vážný argument proti tvrzení některých letničních a charismatiků, že k takovým událostem docházelo v prvotní Církvi běžně. Jinak, událost v Cesarei je v letničním a charismatickém učení dávána za příklad, že člověk může být pokřtěn Duchem svatým nejen časově po znovuzrození jako v Samaří, ale také zároveň se znovuzorzením.

Pokud přistupujeme k Božímu Slovu bez předsudků, měli bychom uznat, že jak Letnice, tak také události v Samaří a v Cesarei jsou jedinečné a neopakovatelné! A tak Petr, který obdržel klíče království nebeského (Mt 16,19), nejprve otevřel dveře pro Židy o Letnicích v Jeruzalémě, kde jim kázal evangelium, později odemkl věřícím Samařanům a konečně v Cesarei otevřel dveře evangelia i pohanům.

Podobně je tomu i s událostí v Efezu. Opět je nutné podívat se na celý kontext a ne pouze izolovaně vytáhnout nějaký verš a postavit na něm teorii. Brzy po tom, co Pavel přišel do Efezu, setkal se s dvanácti učedníky Jana Křtitele. Ti byli zřejmě získáni Apollem (Sk l8,24-25; 19,1-7), který sám ,,znal jen Janův křest“, a tak nemohl dovést tyto muže dál, než sám byl. Nevylučuji ovšem, že se někteří z těchto učedníků před léty dostali do styku s Janem Křtitelem. Pravděpodobně na krátkou dobu a tak vůbec neslyšeli o pozdější veřejné činnosti Páně, ani o jeho ukřižování, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení a ani o seslání Ducha o Letnicích. Nemohli být tedy ještě spaseni.

Tu do Efezu přišel apoštol Pavel a zeptal se jich: ,,Přijali jste Ducha svatého, když jste uvěřili (tedy zvěsti Jana Křtitele o přicházejícím Mesiáši)?“ Oni mu však řekli: „My jsme vůbec neslyšeli, jestli (nebo: že) je Duch svatý“. To je doslovný překlad. Oprávněně však můžeme předpokládat, že jejich odpověď byla myšlena takto: ,,Vůbec jsme neslyšeli, že je Duch svatý (seslán).“ Bylo by totiž nesmyslné předpokládat, že tito učedníci Jana Křtitele neslyšeli, že existuje Duch svatý. Jan sám mluvil o Duchu svatém (Mt 3,11). Je velmi pravděpodobné, že učedníci slyšeli o Duchu svatém a o Tom který byl větší než Jan (a který také měl přijít po Janovi a měl křtít Duchem svatým) přímo od Jana a nebo až od Apolla, který „...mluvil a přesně vyučoval o Pánu, ačkoliv znal jenom Janův křest“ (Sk 18,25).

Na další Pavlovu otázku ,,v co byli pokřtěni“, odpověděli: ,,V křest Janův.“ Pavel řekl: ,,Jan křtil křtem pokání a říkal lidu, aby uvěřili v toho, který přijde po něm, to jest v Ježíše.“ Předně, tito učedníci v Efezu se ztotožnili s křtem Janovým. Z evangelií víme, že všichni, kdo se podvolili Janovu křtu, učinili pokání, vyznali své hříchy a uvěřili Janovu svědectví, že po něm přijde Mesiáš. Mnozí Janovi učedníci, kteří žili v Judstvu a okolí, později následovali Pána Ježíše a dobře věděli o jeho ukřižování, smrti a o všem, co následovalo. Ti také věděli o křtu v Duchu svatém o Letnicích. Učedníci v Efezu, jestli vůbec přišli alespoň krátce do styku s Janem, nic dalšího ze života Páně ovšem nevěděli, a tak ani o seslání Ducha! Přesto, že Lukáš vše popsal velmi stručně, z Pavlovy odpovědi je zřejmé, že se nejdříve odvolal na Jana, který vedl lidi k víře v ,,toho Přicházejícího“. Pavel jim vyhlásil vše o Kristu a jeho oběti na kříži. ,,A když to uslyšeli, byli pokřtěni ve jméno Pána Ježíše.“ Z jejich strany nebylo pochybnosti ani debat. Proto je Pavel ihned pokřtil, jakmile zjistil jejich víru v Pána Ježíše. Po tom, co na ně vložil ruce, sestoupil Duch svatý, mluvili jazyky a prorokovali. Z popisu shledáváme, že sestoupení Ducha v Efezu mělo opět své zvláštní, neopakovatelné důvody. Můžeme si domyslet, že jednak pro učedníky samotné, jako potvrzení, že skutečně uvěřili v Pána Ježíše o kterém hovořil Jan a tedy, že patří do Církve. Také pro Židy mělo význam Pavlovo vkládání rukou s následnými viditelnými projevy. Ti totiž pochybovali o Pavlově apoštolství a právě pro potvrzení jeho apoštolství při této příležitosti byl dán Duch svatý skrze jeho ruce, a tak bylo stvrzeno rozhodnutí Pána, když povolal Pavla za apoštola pohanů.

Uvedené události v Samaří, v Cesarei a v Efezu tedy nepředstavují žádné další křty v Duchu svatém, jak učí letniční a charismatici a nemohou být tedy jako podpůrná místa učení o druhé zkušenosti. Proběhl pouze jeden křest, a to o Letnicích v Jeruzalémě, kdy jsme byli všichni – Židé, Řekové (tj. pohané), otroci i svobodní v jednom Duchu pokřtěni v jedno Tělo (1K 12,13). Tento křest v Duchu popisuje zrození Církve, Kristova těla a seslání Ducha Božího na zem. Události  na třech dalších místech popisují ve skutečnosti přijetí Ducha Božího. Ti lidé, kteří tehdy obdrželi Ducha svatého (což bylo viditelně demonstrováno tím, že začali mluvit jazyky nebo prorokovat) do té doby vůbec Ducha Kristova neměli!

V Bibli si nečteme nic o tom, že by měl věřící člověk, který byl v okamžiku uvěření v Krista zapečetěn Duchem Božím (Ef 1,13), ještě očekávat nějakou další zkušenost, tím méně něco, co by se nazývalo „křtem v Duchu“. Proč Pavel píše opakovaně o zapečetění Duchem a NE o křtu Duchem? (Ef 1,13; 4,30; 2K 1,22) Naopak 1K 12,13 naznačuje, že ten křest byl skutečně kolektivní a historickou záležitostí a nikoliv individuální, subjektivní zážitek, vyskytující se po celou dobu existence Církve na zemi. Seslání Ducha svatého za účelem trvalého pobytu na zemi, křest v Duchu všech věřících v jedno Tělo, byl aktem Boží svrchované milosti, naprosto nezávislým na lidech a jejich duchovním stavu a podmínkách.

Nikde v Novém zákoně nenajdeme pokyny že máme žádat o křest Duchem svatým a nebo poučení jak máme žádat. Žádný takový příkaz není uveden v epištolách, tedy v těch listech které jsou určeny především pro budování Církve. Neexistují žádné instrukce, směrnice, povzbuzení či napomenutí nebo zaručený recept k obdržení tohoto křtu jako individuální zkušenosti jednotlivého věřícího. Nikde není napsáno, že se máme za křest Duchem svatým modlit a nebo postit! Křest v Duchu byl jediným a neopakovatelným Božím dílem a proto neexistuje příkaz, abychom se dali „Duchem pokřtít“. Vše, co se událo na uvedených místech Skutků, nemůže být normativní pro život Církve v poapoštolské době, vše mělo své opodstatněné důvody! Veškeré učení o osobě a činnosti Ducha svatého obsaženého v epištolách nám dokazuje, že toto učení letničních a charismatiků nemá biblickou podporu. Šlo o výjimečné události, které byly charakteristické pro přechodné období Církve, v němž ještě působili apoštolé (kteří byli přítomni u všech popisovaných událostí) a také ještě nebyly k dispozici novozákonní spisy. Bůh způsobil sestoupení Ducha s následnými projevy s ohledem na věřící Židy, aby byli ochotni přijmout do obecenstva místních sborů spasené Samařany a pohany. Také bylo potvrzeno Pavlovo apoštolství. Mluvení jazyků bylo také znamení pro nevěřící židovský národ dle 1K 14,21-22. Nebýt těchto naprosto výjimečných a neopakovatelných podmínek a událostí, nikdy by se v praxi nebylo uskutečnilo „zboření rozdělující hradby“ (Ef 2,11-19) a věřící by byli tvořili několik vzájemně soupeřících a nenávistných skupin.

Křest Duchem svatým byl v evangeliích Janem Křtitelem a Pánem Ježíšem předpověděn a zaslíben, ve Sk 2,1-4 historicky uskutečněn a v 1K 12,12-13 naukově vyložen. Učení o křtu Duchem svatým jako o individuální zkušenosti která následuje později po znovuzrození nemá podporu v Písmu svatém! Toliko k předmětu „křest Duchem svatým“. Amen.

 

Radim Bohdálek, Brno, srpen 2012

 

Ps.: některé myšlenky a konstrukce vět jsem použil z knihy „Charismata“ od bratra L.P. Křesiny a také z korespondence s jedním bratrem.

 

 

 

Kontakt

Hledejte Boha krestane-brno.cz jfojt(zavinac)email.cz