Rané zmínky Pohanských autorů o Ježíši

Události o Kristu „se neudály někde v ústraní“, jak apoštol Pavel řekl králi Agrippovi. Máme záznamy křesťanské, židovské, ale i pohanské od římských historiků a dalších autorů. Během krátké doby Ježíšova působení kolem roku 30 ještě pro světové dějiny zajímavý nebyl, ale brzy si zprávy o Kristu i křesťanech našly cestu i do zmínek pohanských a židovských autorů.

Podívejme se podrobněji nejprve na pohanské (nežidovské) autory:

Thallus 52 n.l.

První pohanský historik, který nás zajímá, je muž zvaný Thallus, který kolem roku 52 po Kr. napsal dílo o historii Řecka a o jeho vztazích k Asii od trojské války až po jeho dobu.

Julius Africanus, křesťanský spisovatel kolem roku 221, který znal Thallovo dílo, říká při pojednání o tmě, která na zemi nastala při ukřižování Krista:

„Thallus ve třetí knize své historie vysvětluje tuto tmu jako zatmění slunce - jak se mi zdá nesprávně (ano, nesprávně, protože zatmění slunce nemůže nastat při plném měsíci, a v období židovských velikonoc, kdy Ježíš zemřel, byl úplněk)“.

Z této zprávy Julia Africana se dovozuje, že

a) evangelijní tradice, přinejmenším tradiční pašijový příběh, byl znám v Římě v mimokřesťanských kruzích již kolem první poloviny prvního století,

b) nepřátelé křesťanství se snažili vyvrátit tuto křesťanskou tradici přirozeným výkladem faktů, o kterých vypovídali.

Ale Thallovo dílo zmizelo a známe je pouze z citací pozdějších spisovatelů.

Mara bar-Serapion. (cca 73-100? n.l.)

Další zmínka o Ježíši pochází z pera Syřana Mara bar-Serapiona. Rukopis jeho dopisu se nachází v Britském muzeu. Píše v něm z vězení svému synovi Serapionovi někdy po 73 n.l. a povzbuzuje ho k tomu, aby hledal moudrost, a dále mu ukazuje, že ti, kteří pronásledovali moudré lidi, byli stiženi neštěstím. Uvádí tři příklady: Sokrata, Pythagora a Krista.

„Jakou výhodu získali Atéňané popravou Sokratovou? Hlad a mor na ně dopadly jako trest za jejich zločin. Jakou výhodu měli lidé ze Sámů z upálení Pythagora? V okamžiku byla jejich zení pokryta pískem. Jakou výhodu měli Židé z popravy jejich moudrého Krále? Krátce potom bylo jejich království zničeno. Bůh spravedlivě pomstil tyto tři moudré muže: Atéňané zemřeli hladem, Sámoští byli zaplaveni mořem, Židé byli zničeni a vyhnáni ze své vlasti a" žijí v úplném rozptýlení. Ale Sokrates nezemřel zbytečně, žije v učení Platonově. Pythagoras nezemřel zbytečně, žije v soše Hery. Ani moudrý Král nezemřel zbytečně, žije dál v učení, které vydal“.

Pisatel sotva byl křesťanem, protože ten by byl dodal, že Kristus byl vzkříšen z mrtvých. Byl pravděpodobně pohanským filozofem, který jako prvý učinil to, co se později stalo zvykem - postavil Krista na roven velkým postavám starověku.

 

Plinius Secundus mladší 111-113 n.l.

Byl římským místodržícím na černomořském pobřeží Malé Asie v Bithynii (v letech 111-113 n.l.). Přívlastek „mladší“ mu byl dán, aby jej odlišil od jeho slavného strýce „Plinia staršího“ (přírodovědce, který zemřel při výbuchu sopky Vesuv v roce 79 n.l.). Vliv křesťanství v oblasti, ve které žil byl tak velký, že se začal obávat o osud pohanských náboženství. V dopisech císaři a zároveň osobnímu příteli Traiánovi žádá o radu, jak postupovat proti sektě křesťanů, kteří jsou v jeho provincii znepokojivě početní.

PLINIUS MLADŠÍ: Dopisy. Praha : Nakladatelství Svoboda 1988, Kniha desátá, list číslo 96 a 97. s. 337-339:

Plinius císaři Traianovi

 „S těmi, kdo byli u mne obžalováni jako křesťané, jsem zatím postupoval takto: zeptal jsem se jich, jsou-li křesťany. Když to doznali, zeptal jsem se jich podruhé a potřetí, pohroziv jim trestem smrti; když setrvávali na svém, dal jsem je popravit. Nepochyboval jsem totiž, ať doznávali cokoliv, že rozhodně je třeba potrestat zarputilost a tvrdošíjný odpor...“

“Přišlo anonymní udání obsahující jména mnoha lidí. Uznal jsem za vhodné propustit ty, kdo popírali, že jsou nebo kdy byli křesťany, jestliže vzývali bohy podle formule, kterou jsem jim předříkával, obětovali kadidlo a víno před tvým portrétem (ten jsem kvůli tomu dal přinést zároveň se sochami bohů) a kromě toho proklínali Krista, protože se říká, že žádného skutečného křesťana nelze k ničemu z toho přinutit”…

„Tvrdili však, že celá jejich vina nebo pomýlení byla pouze v tom, že se scházeli v určitý den před úsvitem, zpívali střídavě písně k poctě Krista jako boha a zavazovali se přísahou ne k nějakému zločinu, ale že se nedopustí krádeží, loupeží ani cizoložnictví, že dodrží dané slovo a že nezapřou majetek jim svěřený, až budou požádáni o jeho vrácení. Potom se prý rozcházeli a opět shromažďovali k požívání pokrmu, zcela obyčejného a nevinného; právě to že přestali dělat po mém výnosu, kterým jsem podle tvých směrnic zakázal politické spolky. Tím spíše jsem pokládal za nutné přezkoumat pravdivost údajů i mučením dvou otrokyň, které nazývali jáhenkami. Neshledal jsem nic jiného než nerozumnou přemrštěnou pověru.

Proto jsem zastavil další vyšetřování a obracím se s dotazem na tebe. Usoudil jsem totiž, že si ta věc zaslouží, abych se tě dotázal pro velký počet ohrožených, protože mnoho lidí všeho věku, všech stavů a obojího pohlaví je a ještě bude pohnáno před soud. Nákaza této pověry se rozšířila nejen do měst, ale také do menších obcí a na venkov, avšak myslím, že je možno ji zarazit a vyléčit. “

Traianus Pliniovi

Volil jsi, milý Sekunde, správný postup při vyšetřování těch, kdo byli u tebe obžalováni jako křesťané, neboť nelze obecně stanovit nějakou přesnou formuli. Nemají se vyhledávat; jsou-li obžalováni a usvědčeni, nechť jsou potrestáni. Zároveň však je třeba dbát, aby se tomu, kdo popře, že je křesťanem, a prokáže to veřejně, to jest vzýváním našich bohů, dostalo pro jeho lítost milosti, i když pro svou minulost zůstává v podezření…”

Pliniův text představuje cenné svědectví o rozšíření a podobě křesťanství v římské říši na počátku 2. století. Svědčí o poměrech v Bithynii, kde půl století předtím působil apoštol Pavel a kde se křesťanství relativně rychle rozšířilo. Je zjevné, že již tehdy se křesťanství stalo společenským problémem, jehož řešením se úředníci museli zabývat a vedlo bohužel k smrti mnoha křesťanů za svou víru. Je zajímavé, že Plinius mimo jiné dosvědčuje náboženskou úctu ke Kristu „jako bohu“.

Tento text nám tedy o křesťanech z počátku 2. století podává následující informace:

  1. Křesťané se scházeli určitý den”.- velice pravděpodobně v neděli
  2. Když se sešli, zpívali spolu oslavné písně.
  3. Tímto zpěvem ctili Krista jako boha”.
  4. Zavazovali se přísahou ne k nějakému zločinu, ale že se nedopustí krádeží, loupeží ani cizoložnictví, že dodrží dané slovo a že nezapřou majetek jim svěřený, až budou požádáni o jeho vrácení.” Žili tedy podle vysokých morálních měřítek.
  5. Schromažďovali se k požívání pokrmu, zcela obyčejného a nevinného” – velice pravděpodobně odkaz na večeři Páně
  6. Vědělo se, že skuteční křesťané” neuctívají žádné falešné bůžky.
  7. Za svou víru mnozí zaplatili životem.
  8. Křesťanská víra počátku 2. století se rozšířila nejen do měst, ale také do menších obcí a na venkov”.

V tomto pohanském záznamu rozpoznáváme stejné tradice křesťanské Bohoslužby jako v Novém zákoně.

 

Gaius Suetonius Tranquillas (117-138 n.l.)

Za další pramen, který spadá do počátku druhého století n.l., můžeme vděčit římskému historikovi Suetoniovi. Jeho dílo Vita XII Caesarum (do češtiny překládané jako Životopisy dvanácti císařů) je z mnoha úhlů pohledu dalším velkým přínosem a bylo velmi populární u císařského dvora. Suetonius byl tribunem lidu za císaře Traiana a Hadriána. Své dílo psal kolem roku 120 n.l., tedy v době, kdy byl soukromým sekretářem císaře Hadriána a měl tedy k dispozici římský historický listinný materiál.

Důležité je jeho svědectví o události, která se v Římě odehrála v roce 49 po Kr. za vlády císaře Claudia.

„Židy, kteří na popud jakéhosi Chresta neustále působili nepokoje, vyhnal z Říma.“

(Suetonius: Životopisy dvanácti císařů; Claudius 25,4)

Dále píše o pronásledování křesťanů o přibližně 15 let později v Neronově době:

„Potrestáni byli křesťané (latinsky christiani), rod lidí oddaných nové a škodlivé pověře.“ (Suetonius: Životopisy dvanácti císařů; Nero 16,2)

Tato zpráva má obrovský význam opět z několika důvodů:

  1. Ačkoliv mluví Suetonisus o vyhnání Židů z Říma, nemůže být pochybnost o tom, že v Římě již existovalo židokřesťanské společenství. To je sama o sobě velmi podstatná informace, když si uvědomíme, že od smrti Ježíše na kříži neuplynulo ještě ani dvacet let. Víme totiž, že k tomuto vyhnání došlo někdy kolem roku 50 n.l. Suetoniova zpráva je potvrzena knihou Skutků apoštolských, kde se píše, že Pavel se setkal v Korintu s „Židem, který se jmenoval Akvila a pocházel z Pontu. Nedávno přišel se svou ženou Priscillou z Itálie, protože císař Claudius vydal rozkaz, aby všichni Židé opustili Řím“ (Sk 18,2). A jelikož víme, že Pavel pobýval v Korintu přibližně od přelomu roku 48/49 n.l. do léta 51, muselo k aktu vyhnání dojít někdy kolem roku 50. Akvila a Priscilla hrají v počátcích křesťanství významnou roli, mohli být zakládajícími členy římského sboru. Další styčný bod mezi Suetoniovým Životopisem Klaudia (18,2) a Skutky je Suetoniova zpráva, že-Klaudiova vláda byla trvale poznamenána neúrodnými léty, což nám připomíná Agabovo proroctví ve Sk 11,28, že „po celém světě nastane veliký hlad. To se také stalo za císaře Klaudia“.
     
  2. Suetonius označuje za původce nepokojů v Římě jakéhosi Chrésta. Kdo byl tento Chréstos? Nějaký agitátor, který vnesl nepokoje do tamní židovské obce? Tak tomu ale dozajista nebylo, neboť toto jméno lze bezpochyby ztotožnit s Kristem. (Ostatně ještě uvidíme, že podobně můžeme číst o „chréstovcích“ u Tacita) To, že Suetonius píše Chrestos, a ne Christos je zřejmě důsledek tzv. itacismu, kdy se řecká písmena e (epsilon) a i (ióta) v té době vyslovovala stejně. Je patrné, že Suetonius o Kristu mnoho nevěděl. Patrně se i mylně domníval, že tento Chrestos, kvůli kterému se Židé hádají, je v Římě ještě v době Klaudia. Dá se předpokládat, že vyhnání proběhlo v důsledku nepokojů, které vznikly mezi Židy hlásícími se ke Kristu a Židy, kteří Krista ostře odmítali.

 

Druhá Suetoniova zmínka o křesťanech již není tak významná. V životopise císaře Nerona, který vládl v letech 54 - 68 n.l., se můžeme dočíst, že tresty smrti tehdy postihly křesťany, sektu oddanou nové, škodlivé pověře. Suetonius však neříká, proč přesně Nero krutě potíral křesťany. To se dozvídáme až od dalšího významného antického historika - Tacita.

 

Cornelius Tacitus (cca 52-120 n.l.)

Byl nazýván největším historikem starověkého Říma. V jeho Letopisech, (které pokrývají období od smrti Augusta až do smrti Nera), podává zprávu o požáru, který vznikl v Římě v průběhu Neronovy vlády v roce 64 n. l.Velký požáru během svého 6denního trvání zasáhl 10 ze 14 římských městských obvodů.

Popisuje i to, jak všude kolovala zpráva, že Nero požár sám založil, aby získal větší slávu znovuvybudováním města. A pokračuje:

Ale ani lidskou pomocí, ani štědrými císařovými dary ani usmiřováním bohů se nedala zahladit zlá pověst, že požár byl založen na rozkaz. Aby tedy potlačil tu pověst, nastrčil Nero jako viníky a potrestal nejvybranějšími tresty ty, jež lid pro neřestný život nenáviděl a nazýval Chrestiani. Původce tohoto jména Kristus byl za vlády Tiberiovy prokurátorem Pontiem Pilatem popraven." 

Ač na okamžik potlačena, zhoubná pověra ta vybuchla s novou silou, nejen v Judsku, odkud pochází, ale i v Římě, kde se sbírá z celého světa zlo a ohavnost.“ (Tacitus: Letopisy 15)

Během pronásledování křesťanů byly zajaty desítky lidí bez ohledu na věk, pohlaví, nebo příslušnost k sociální třídě. Docházelo k jejich likvidaci v cirku. K tomuto účelu byly využívány buď šelmy, nebo vojáci. Tacitus popisuje vraždění křesťanů následovně:

A ještě když umírali, tropili si z nich posměch tak, že jsouce pokryti kožemi divokých zvířat, byli rváni od psů a tak hynuli, nebo byli přibiti na kříže nebo určeni plamenům a když se setmělo, páleni k nočnímu osvětlení."

Tacitus popisuje způsoby mučení, jakému byli křesťané podrobeni – mimo jiné i noční zahradní slavnost, při které křesťané sloužili jako živé pochodně! Císař Nero pro tuto slavnost dal k dispozici své zahrady. Dále říká, že utrpení křesťanů začalo nakonec budit u lidu soucit. 

Proto třebaže šlo o viníky, zasluhujících nejhorších trestů, vzmáhala se útrpnost s nimi, protože byli utráceni ne ve veřejném zájmu, nýbrž pro ukrutnost jediného člověka."

Co všechno je možné z tohoto Tacitova textu zjistit?

1. Křesťané byli pojmenováni podle svého zakladatele. (Christus)

2. Kristus byl odsouzen k smrti římským prokurátorem Pontiem Pilátem.

3. Stalo se tak během vlády Tiberia. (14-37)

4. Kristova smrt na čas šíření „zhoubné pověry" utlumila.

5. Pověra ovšem záhy znovu propukla. (poukaz na víru křesťanů ve vzkříšení Krista?)

6. Propukla zejména v Judsku, kde měla svůj původ.

7. Kristovi učedníci jeho učení přenesli do Říma.

8. Vina za požár byla císařem přisouzena římským křesťanům.

9. Po přiznání byli zatýkáni.

10. Byli vysmíváni, mučeni, křižováni a upalováni k smrti.

11. V srdcích římských občanů se postupně rodil soucit vůči zbytečně trpícím křesťanům.

12. Křesťanská obec již nebyla chápána jako židovská sekta. Musela být tedy již dostatečně velká a v Římě již známá široké společnosti.

Prof. František Kovář (Novozákonní události. I díl: Život a působení Ježíše Krista. Praha : 1950. s. 12) uvažuje o tom, že Tacitovi údaje pocházejí z nějakého dokumentárního pramene - usuzuje tak především z toho, že Tacitův text neobsahuje formulace jako „říká se“, „prý“ a podobně. To podle jeho názoru svědčí o tom, že Tacitus má informace z nějakého formálního zdroje – dokumentu -, a že se nejedná pouze o něco, co se doslechl. Současně lze předpokládat, že onen pramen, ze kterého Tacitus informace čerpal, nepochází ani z křesťanského či židovského zdroje. Kdyby se jednalo o pramen křesťanský, tak by jeho autor jistě křesťanství nenazýval „zhoubnou pověrou“. Židovský pramen by zase jistě nepoužil označení Kristus=Mesiáš. Svědectví, ze kterého Tacitus čerpal tedy pravděpodobně vzniklo nezávisle na křesťanské tradici.

Tacitus byl v postavení, které mu umožňovalo získat oficiální informace, jež byly k dosažení. Byl zetěm Julia Agricoly, vládce v Británii v letech 80 až 84 po Kr. Pokud Pilát poslal do Říma zprávu, jak o tom spekulují někteří starověcí spisovatelé (např. Justýn Mučedník), Tacitus o ní mohl vědět víc než většina ostatních spisovatelů.

Je zvláštní, že Tacitus je jediným pohanským starověkým autorem, který zmiňuje Piláta. Dochovaly se nám archeologické nálezy zmiňující Piláta (Pilátův kámen a Pilátův prsten (2018) a Piláta zmiňují židovští autoři Flávius Josephus a Philo Od římských historiků si ale Pilát vyloužil pouze jedinou zmínku, a to ve spojení s úlohou, jakou sehrál při Ježíšově popravě.

Tacitus dále v Letopisech 13,32 zmiňuje „cizí pověru“, ze které byla obviněna Pomponia Graecina, žena Aula Plautia, dobyvatele Británie. Touto pověrou bylo pravděpodobně křesťanství.

Jiný římský historik Lucius Cassius Dio zmiňuje ve svém díle Historia Romana v knize 67,14, že císař Domicián dal pro zločin ateismu popravit svého bratrance Flavia Clemense a poslat do vyhnanství jeho manželku Flaviu Domicillu roku 95 po Kr. Tímto zločinem ateismu bylo pravděpodobně také křesťanství. Tyto kriminální záznamy urozených lidí se staly součástí historických materiálů.

Pravděpodobnost, že výše zmiňovaná Pomponia a Flavia byly křesťankami, je podporována důkazy ze starých křesťanských hřbitovů v Římě (viz F. F. Bruce: The Spreading Flames, str. 137n a 162n)

Lucian ze Samosaty (kolem 175 n.l.)

Lucián ze Samosaty (kolem 115-200 n.l.) byl řeckým satirikem. Zachovalo se nám jeho satirické dílo Smrt Peregrina o řeckém cynickém filozofu Peregrinovi Proteovi (přibližně 95-165 n.l) z Paria v Mysii. Odešel z domova v mladém věku a nejprve žil s křesťany v Palestině, předtím, než nakonec byl vyloučen z tohoto společenství a přijal život cynického filozofa a nakonec se usadil v Řecku. Je nejvíce připomínán kvůli vlastní sebevraždě, kterou spáchal poté, co pronesl vlastní pohřební řeč a upálil se na pohřební hranici na olympijských hrách v r.165

Ve své satiře (kolem 175 n.l.). Lucian píše: „Víte, křesťané dodnes uctívají člověka - význačnou osobnost, který zavedl jejich nové obřady, kvůli kterým byl i ukřižován…

Křesťané to brali velmi vážně: ještě nebyl (Peregrinus) ve vězení a už začali zkoušet všechny prostředky, aby ho znovu dostali ven - ale bez úspěchu. Všechno, co pro něj bylo možné udělat, udělali s oddaností. Nemysleli na nic jiného. Sirotci a staré vdovy mohli být viděni u vězení od rozednění. Jejich představitelé podplatili golery, aby je nechali spát uvnitř s ním. Předávali mu elegantní večeře; četli jejich posvátné spisy; a náš starý přítel Peregrine (jak byl v té době stále nazýván) se pro ně stal „moderním Sokratem“.

Také v některých asijských městech se křesťanská společenství věnují odesílání zástupců s nabídkou soucitu, pomoci a právní pomoci. Činnost těchto lidí při řešení jakékoli záležitosti, která ovlivňuje jejich komunitu, je něco mimořádného, nešetří žádných obtíží, žádných výdajů. Peregrine, celou tu dobu, vydělával docela dost díky svému otroctví; peníze přicházely. Víte, tato svedená stvoření - oni začínají obecným přesvědčením, že jsou nesmrtelní po celou dobu, což vysvětluje pohrdání smrtí a dobrovolnou sebeoddanost, které jsou mezi nimi tak běžné; a pak je jejich původní zákonodárce učil, že jsou to všichni bratři, od okamžiku, kdy jsou obráceni, a popírají bohy Řecka, uctívají ukřižovaného mudrce a žijí podle jeho zákonů. Tomu všemu velmi důvěřují, což má za následek, že pohrdají veškerým světským zbožím a považují je pouze za společné vlastnictví. Teď se musí rozzuřený, bezohledný člověk, který viděl svět, dostat jen mezi tyto jednoduché duše a jeho jmění brzy naroste; hraje si s nimi.

Křesťané mu byli masem a pitím; pod jejich ochranou mu nic nechybělo a tento stav věcí v blahobytu pokračoval nějakou dobu. Nakonec se s nimi dostal do potíží; Předpokládám, že ho chytili při požívání některého z jejich zakázaných mas. Už s ním nechtěli mít nic společného a on se domníval, že nejlepším způsobem, jak se dostat ze svých potíží, je změnit názor na tento majetek a pokusit se ho získat zpět.

Je zajímavé, že Lucián měl za to, že informace o křesťanech pobaví jeho tehdejší čtenáře. Museli tedy o nich už mít obecně známé povědomí.

Následujícím generacím jen z jeho dílka vyplývá následující:

  1. Křesťané druhého století uctívali Ježíše po jeho smrti.
  2. Ježíš zemřel ukřižováním.
  3. Křesťané věřili, že získali věčný život, což jim dodávalo odvahu nad smrtí.
  4. Obětovali se pro ostatní a navštěvovali vězně.
  5. Věřili, že jsou duchovní bratři.
  6. Odmítali polyteismus a pohanství.
  7. Nekladli důraz na majetek.

 

Flegón z Trallu 2. století n.l.

Flegón (starořecky Φλέγων, lat. Phlegon) byl řecký spisovatel a historik v 2. století.[1][2]

Z antických pramenů o něm víme pouze to, že pocházel z maloázijského Trallu, několik roků prožil na Sicílii[3] a že byl propuštěncem římského císaře Hadriána.[1]

Origenes z Alexandrie (182-254 n.l.), ve svém díle Proti Celsovi (kniha II, kap. XIV), napsal, že Flegón ve svých “Letopisech” zmiňuje Ježíše:“Flegón pak, ve své třinácté nebo čtrnácté knize myslím svých Letopisů nejen připisuje Ježíšovi znalost budoucích událostí (ačkoli se plete v některých věcech, které odkazují k Petrovi jakoby odkazovaly k Ježíšovi), ale také dosvědčuje, že výsledek odpovídal Jeho predikcím.”

Křesťanský historik Eusebios z Kaisareie, když mluví o mimořádných událostech v době Ježíšova vzkříšení zmiňovaných v evangeliích, uvádí i Flegónův záznam z 13. knihy Vítězů olympijských her, kde se uvádí: „Ve 4. roce 202. olympiády bylo zatmění Slunka o mnoho větší než všecky dříve pozorované a o 6. hodině denní nastala taková noc, že i hvězdy na nebi se ukázaly; a velké zemětřesení, které vzniklo v Bitýnii, zničilo většinu Nikaie.[4]

  1. Lucia Guerrini: Enciclopedia dell’Arte Antica, Classica e Orientale, Roma 1959, Treccani, Flegonte di Tralles
  2. SINKO, Tadeusz Literatura grecka: Literatura grecka za cesarstwa rzymskiego (Wiek I-III N.E.). Kraków : Nakladem Polskiej akademii umięjtności, 1951. 616 s. S. 458. (polsky)
  3. Suda, F, 527.d
  4. Arnošt Dittrich, Stará Ďala, 1938, Státní observatoř, Úmrtní datum Ježíšovo, str. 141-14
     

Celsus (kolem roku 178)

Celsus, odpůrce křesťanství, působí jako poslední doklad toho, že Ježíšovu historicitu lze považovat za jistou. Jeho spis, zvaný zpravidla Proti křesťanům, vznikl v druhém století n.l. I když se nám jeho text nedochoval, známe alespoň jednu jeho část díky zmiňovanému křesťanskému teologovi Origenovi z Alexandrie, který s ním ostře polemizuje ve svém spisu Kata Kalsou (později přeloženou do latiny jako Contra Celsum), pocházejícím ze třetího století. Z Origenem citované pasáže nedochovaného Celsova spisu se dovídáme, že Celsus namítá křesťanům:

že celé jejich náboženství je jeden velký podvod, neboť učedníci ukradli Ježíšovo tělo z hrobu, a pak rozšířili zprávu, že vstal z mrtvých.“

V čem tedy spočívá doklad Ježíšovy historicity? Především v tom, že kdyby ve starověku existoval nějaký odůvodněný předpoklad a pochybnosti o Ježíšově historicitě, tak by jej jistě tak zavilý odpůrce křesťanství, jakým zjevně Celsus byl, užil, a nesnažil by se je vyvrátit útokem na střed jejich víry, spočívající v Ježíšově vzkříšení.

Galén (Claudius Galenus 129 Pergamon-200 n.l. Řím)

V šestnácti letech nastoupil jako therapeutés (ošetřovatel) v proslulém Pergamonském Asklépiově chrámu. Po otcově smrti (asi roku 148 nebo 149) zdědil velké jmění a studoval dalších dvanáct let lékařství ve Smyrně, Korintu a Alexandrii. Poté se roku 157 vrátil do svého rodného města jako lékař a tři až čtyři roky ošetřoval a pečoval o zraněné gladiátory. Roku 162 se přestěhoval do Říma, kde psal, přednášel a veřejně demonstroval své vědomosti z anatomie. Zvýšil si reputaci jako zkušený lékař, jeho praxe se rozšiřovala o širokou klientelu. Jeden z jeho klientů byl konzul Flavius Boethius, který ho uvedl na císařský dvůr. Zde se stal dvorním lékařem císaře Marka Aurelia a osobním důvěrníkem a lékařem jeho syna – budoucího krutého císaře Commoda. Zbytek života strávil na císařském dvoře, kde experimentoval a psal. V letech 165-168 se také podílel na léčení pacientů za velké epidemie (snad neštovic), které podle moderních odhadů podlehly až 3 miliony lidí. Podle Galéna je pojmenována hlavní postava hry Karla Čapka Bílá nemoc (1937), lékař Galén. Je po něm pojmenován take kráter Galen na přivrácené straně Měsíce.

Tento řecký lékař a filozof ve svém rozsáhlem díle několikrát zmiňuje křesťany. Ačkoliv se jim i posmívá, v jeho komentáři k Platónově Republice popisuje Galén své překvapení nad důsledností křesťanského chování, že popsal křesťany takto:

„Také někdy ukazují takové chování jako filozofové, nebojí se smrti, a to je něco, co na nich vidíme denodenně. To stejné platí o abstinenci sexuálního styku. Někteří z nich muži i ženy žijí celý život bez sexuálního styku. Jsou mezi nimi tací, kteří mají takovou míru sebeovládání ve věcech jídla a pití a jsou tak zaměřeni na spravedlnost, že nijak nezaostávají za těmi, kteří vyznávají filozofii v pravdě“.

Toto chování bylo ve značném protikladu k tehdejšímu morálnímu úpadku, kdy rozšířená promiskuita, jak napsal satirik Juvenalis, způsobila, že Římané ztratili bohyni Cudnosti. Ovidius poznamenal, že sexuální praktiky v jeho době se staly zvláště perverzními, až sadistickými. Podobná svědectví o stavu manželské věrnosti a sexuální nemorálnosti v Kristově době najdeme u Catulla, Martiala a Suetonia. Císař Augustus se pokusil bez velkého úspěchu omezit tuto nemorálnost zákonem. Počátkem 2. století tvrdil Tacitus, že cudná manželka je vzácným jevem.

 

 

 

 

 

Další použitá literatura:

F.F.Bruce, Věrohodnost Nového Zákona, Návrat 1992

Tomáš Habermann, Historický Ježíš a vznik křesťanství, UK v Praze 2008

Další volně dostupné zdroje

 

Kontakt